sobota 17. května 2008

Nábojová pumpa jako DC/DC měnič 12/240V

Varování: Příspěvek není návodem ale inspirací pro možný návrh podobného zařízení kvalifikovanou osobou případně pod dozorem jako školní projekt. Obsahuje části pod napětím životu nebezpečným. Autor nenese odpovědnost za újmy na zdraví nebo majetku vzniklé v souvislosti s následujícím příspěvkem. Autor si vyhrazuje právo příspěvek kdykoli změnit. 

Zařízení je vlastně kondenzátorový násobič napětí. Vyrobil jsem ho za účelem získat účinný DC/DC měnič 12/240V aniž bych musel řešit problémy vysokofrekvenčních transformátorů, budičů a usměrňovačů, jaké bych měl při stavbě klasického spínaného zdroje.
Násobič má dvě větve, kladnou a zápornou. Každá se skládá z deseti kondenzátorů, přičemž první má dvojnásobnou kapacitu (dva kondenzátory paralelně), protože je na něm pouze poloviční napětí než na ostatních, kde je dvojnásobek vstupního (stejnosměrného) napětí. Proud na Schottkyho diodách je rozložen dle přenášeného výkonu v dané větvi měniče, na první je tedy přesně dvojnásobný, než na druhé.
Budičem násobiče je MOSFET můstek spínaný klasickým obvodem spínaných zdrojů. Integrovaný obvod TL494 dodává napětí s frekvencí okolo 30kHz, což je kompromis mezi největším dosaženým výkonem a tím, aby nebylo slyšet pískání vysokého tónu. Pro různé typy a kapacity je optimální frekvence pro největší výkon měniče (tvrdost) jiná a dost na ní záleží. Například 50Hz ze sítě pro běžné kapacity rozhodně nestačí a 100kHz je pro kapacity tisíců mikrofaradů zase moc.
Musím říci, že výkon postavené nábojové pumpy mě překvapil. Bez problémů rozsvítí 100W žárovku a rozjede i běžný počítač. Při výkonu nad 100VA se však začínají zahřívat výkonové tranzistory i Schottkyho diody. Také nevím, co by za delší dobu provozu říkaly vstupní kondenzátory, které by byly pod náporem impulzů desítek Ampér.

Vlastnosti měniče:

+ žádné transformátory ani cívky
+ velká účinnost
+ minimální odběr proudu na prázdno
+ jednoduchá stavba, oživení i nastavení

- měkký zdroj
- pro výkony nad 100VA by byly potřeba neúměrně drahé sady velkých kondenzátorů



Měnič zabudovaný v elektronkovém zesilovači:

Schema násobiče a budiče:

Dále uvádím naměřené parametry a z nich grafy tvrdosti a účinnosti
(měřeno pro soč09)


Doplnění: Mosfet můstek chodí i s kombinací IRFZ44N a IRF5210, při 13V proud naprázdno 150mA

pátek 16. května 2008

Jerryk

Byl už podvečer. Ani jsem nepočítal, kolikrát jsem za poslední dva týdny šel touhle cestou, o kterou bych jindy ani nezavadil. Nebýt toho, co jsem tehdy slyšel, nikdy bych sem nevkročil, ulice plná odpadků, domy se zatlučenými okny.
Jako už po tolikáté se rozhlížím kolem, jestli se něco nezměnilo, jestli někdo nezjistil, že sem chodím, že sem někdo chodí. Dojdu až ke konci uličky. Vpravo jsou stará rezavá vrata zajištěná řetězem. Těžko odhadovat, kdy jimi někdo šel naposledy.
Vzpomínám na to, kdy jsem to tu uviděl poprvé. Byl tehdy také podvečer. Šel jsem domů jinou cestou než obvykle, v hlavě myšlenky jako vždycky a já nevnímal okolí. Ale najednou něco stálo za povšimnutí. Uslyšel jsem nějaké zvuky, nejspíš nějakého zvířete, něco jako kňučení. Chtěl jsem jít dál, je to normální, každý druhý tady má psa. Ale něco bylo divné, tyhle domy vypadaly neobydlené, psa by tu těžko někdo měl.
Ušel jsem pár kroků. Jedna část mozku bojovala o další kroky dopředu, druhá část se však chtěla otočit a podívat se do boční uličky.
Druhá zvítězila, po dalším zakňučení, nebo spíš zavytí, jsem se otočil a opatrně, rozhlížeje se na všechny strany, vkročil do uličky.
Všude kolem zatlučená okna a vrata, co léta nikdo neotvíral, snad statek to býval dříve. Na konci uličky bylo nějaké harampádí a vpravo další vrata. A tu se to ozvalo znovu, úpěnlivé kňučení přímo za těmi vraty.
Opatrně jsem se podíval mezerou dovnitř. Všude jen špína a výkaly na něčem, co mělo být betonovým dvorem. Ba ne, byla to část dvora oplocená nebo spíše ohrazená jako klec.
A pak jsem uviděl původce těch zvuků.
Poblíž dveří na tenkých nožkách sotva stálo vyhublé zvíře. Nějaký pes, dorostlé štěně spíš. Rozhodně to ale mělo hlad.
Nechápal jsem. Zdánlivě neobydlené domy, nikde nikdo a uprostřed toho všeho tohle, pes v kleci.
Tedy jestli je to pes.

Tak o týraných zvířatech slyší člověk v televizi každou chvíli, jednou to musí zákonitě vidět na vlastní oči. Ale jak je tohle možné? Jak mohl tohle přežít? Jak je tu dlouho?
Ale tak třeba tu někdo umřel a na něho zapomněli, nebo...nevím, říkal jsem si v duchu a hledal nějaká schůdná vysvětlení.
Co s tím budeš dělat?
Já nevím, záchranářské pudy říkají vezmi s sebou a zachraň...
Ty ses zbláznil? Cizího psa, nebo co to je, vezmeš domů, prostě ukradneš a myslíš si, že to bude v pohodě?
No, moc v pohodě to není ani takhle, tedy musím říct, tohle fakt není v pohodě.
Tak mu aspoň dej jídlo a pak něco vymysli, dokud je vůbec nad čím přemýšlet...

A tak jsem z tašky vyndal nesnědenou svačinu. Málokdy mám ve škole tolik chuti k jídlu, abych snědl úplně všechno, co si ráno připravím a housky mi zbývají často.
„Ahoj, jak se jmenuješ, pojď sem, něco pro tebe mám.“
Kousek housky jsem hodil skrz škvíru tomu tvorečkovi před čumák. Nejdříve to nevěřícně očichával a pak se do toho bojácně pustil, co pustil, spolkl naráz. A pak nic. Čekal jsem, že se sebere a půjde škemrat jako každý pes. Ale on ne, ani se nepohnul, přivřel oči a čekal, jako by si přál, aby se to celé opakovalo.
Tak jsem taky učinil.
Sebral se až po pátém soustu.
Popošel kousek bokem ke špinavé kaluži vody a začal chlemtat.
Když měl té špinavé vody dost, osmělil se konečně a popošel blíže k místu odkud přicházela před chvílí potrava.
Netušil jsem, co udělá dál a stál bez hnutí.
Přišel ke škvíře, sedl si na zadek patnáct centimetrů od vrat a koukal sklesle, ale s tajným očekáváním dopředu skrz škvíru.
Nevěděl jsem proč, ale sedl jsem si také. Byl jsem zhruba v jeho úrovni a viděl mu do kalných očí. Byl to zmuchlaný, špinavý pes zmučený hladem. Odevzdaným výrazem civěl dopředu, jakoby čekal, co hrozného bude po chvilce štěstí následovat.
Zbytek roztrhané housky jsem rychle prohodil škvírou ve vratech dole u země, zvedl jsem se a šel rychle pryč.

Ten pohled tě bude strašit ještě hodně dlouho, viď? Říkal jsem si doma, když jsem se celý osprchoval a pečlivě umyl. Pro jistotu.
Druhý den jsem tam však šel opět.
Vše bylo stejné, jen nebylo slyšet žádné kňučení. Spal. Na tom samém místě jako včera. Vypadal úplně stejně, bylo jasné, že o něho nikdo nepečuje. Dnes jsem s sebou měl jídla více, abych byl připravený, kdyby se potvrdilo to, že se o něho skutečně nikdo nestará a tohle by byla jeho jediná možnost obživy.
Nevím, proč jsem se tím tak zabýval, ale leželo mi to v hlavě. Nechtěl jsem ho tak nechat, něčím mě upoutal, nebyl to obyčejný pes.
Připravil jsem si pro něho pestrý výběr něčeho k snědku, nevěděl jsem, jestli je nemocný, nebo jak dlouho hladověl.
Prostě jsem vše vyndal a prostrkal škvírou směrem k němu.
Nepatrně se pohnul, ale jako by nechtěl uvěřit, odvrátil čumák a dál dělal že spí.
Uslyšel jsem z ulice nějaké hlasy a radši se zvedl a šel.
Třetí den, když jsem přišel, bylo vše snědené do posledního zbytku i včetně nějaké té zeleniny nebo i rajčat, co jsem přinesl pro pestřejší jídelníček, ničím nepohrdl.
Opět ležel stočený do klubíčka na stejném místě jako včera, možná blíže k vratům.
Včera jsem přemýšlel nad tou kaluží, jak k němu dopravit misku nebo něco, aby mohl pít vodu čistou. Nakonec jsem přinesl misku, co projde škvírou, a až na jeho straně ji hadičkou naplnil čistou vodou z lahve. Poté jsem začal vybalovat jídlo. Potíž byla v tom, že jsem neměl moc představu, kolik jídla bude potřebovat. Bylo mi jasné, že musím postupně více, a že jednou denně to musí být docela dost. Doufal jsem, že je dostatečně chytrý a dokáže sníst jen tolik najednou, kolik dokáže, že se nebude cpát a pak zvracet. Těžko říct, ale já věřil v jeho inteligenci. Tento den jsem se také vytratil, aniž bych čekal, až se probere ze spánku.
Další den se opakovalo to samé, všechno jídlo snědené, voda vypitá, ač miska na stejném místě. Přinesl jsem misek více a připravil hostinu na další den. Všechno už šlo hravě, jako bych to dělal od nepaměti. Byl čtvrtek. Tento den bylo něco jiné, nespal uprostřed, ale v rohu klece. Těžko říci proč, to jsem nevěděl, jen jsem pocítil bodnutí u srdce; nemá mě rád.
Bylo to zvláštní, ale právě na jeho citu ke mně mi hodně záleželo. Mrzelo mě, že leží tak daleko. Ale třeba je to jeho oblíbené místo, říkal jsem si, snad už mu je lépe, a tak se chová jinak.

V pátek jsem ho konečně opět viděl vzhůru. Jako by na mě čekal, ale nechtěl to dát najevo. Stál v pozadí klece a díval se k vratům.
„Ahoj, jak se daří?“ „Je ti lépe?“ „Už snad jo, viď?“ „Já vím...“ „Podívej, něco jsem ti přinesl, pojď se podívat, pojď blíž, neboj se mě...“ Moje povídání na něho, zdá se, moc nepůsobilo.
„No tak, pojď ke mně, pojď sem.“ Ani se nehnul. Stál tam a koukal. „Já vím, ale neboj se mě, prosím.“
Dál jsem nenaléhal, vyndal jídlo a připravil vše jako vždy. Stále tam stál a koukal.
Vstal jsem, hodil tašku na záda a podíval se opět směrem k němu. Pohnul se. Popošel kousek dopředu a nespouštěl ze mě oči. Zastavil se na půli cesty mezi jídlem a místem, kde stál předtím.
„Tak já jdu, ahoj zítra... Ahoj.“
Ano, měl jsem v úmyslu jít za ním i v sobotu a v neděli a přesvědčit se, jestli byl opravdu celý týden úplně opuštěný. Pak bych už musel uvažovat, co dál.
Snažil jsem se přijít na to, co je za rasu. Normálně by mi to bylo jedno, ale tady mi to přišlo divné, něco mi připomínal, ale nemohl jsem si vzpomenout. Nejvíce se blížil asi vlčákovi, ale přeci jen měl jiný čumák a srst byla taky trochu jiná.
I když srst... Potřeboval by do vany... Achjo.
Tak do vany říkáš?? No, to bys ho musel mít nejdřív doma víš... Poněvadž nikdo jiný mu evidentně vanu nedopřeje...
Co já vím, vždyť nevím vůbec, komu patří, nebo proč to takhle je, všechno může být jiné, než se zdá...
Jiné??! Jak to myslíš jiné? Ten pes je prostě o hladu, o tom se mnou diskutovat nebudeš, kdybys ho nenašel možná, nebo spíš určitě už nežije...
Nojo, vždyť já vím, ještě párkrát za ním půjdu a pak uvidíme, docela mě to i baví, je hrozně zvláštní...
O víkendu výjimečně nebylo moc lidí doma a nikdo se neptal, když jsem jel dopoledne nakupovat a potom se stavil za ním. Hlavně jsem si ho chtěl prohlédnout, nebo ji, ani jsem nevěděl, jestli je to on, nebo ona. Bylo mi to jedno, spíš jsem vůbec nevěděl, jak mu, nebo jí, mám říkat.
„Tak ukaž se mi trošinku ať tě vidím, no tak...“
„Tak, že bys byl on? Přeci jen? No jo... Tak jo...“
„Ale jak ti mám říkat?“ „Co?“ „Povíš mi, jak ti mám říkat?“
„Achjo, když já nevím.“
Civěl na mě jak na zjevení a já toho diskutování radši nechal, připravil mu jídlo a opět šel.

V neděli jsem za ním šel rovnou z domova. Za ním, teď už vím, že je to on.
Ale jak mu budu říkat?
Se podívej do kalendáře...
Ale ne, to je nesmysl, prostě řekni první, co tě napadne... Cokoli.
...
J...
Jerry...
Jerryk!
Ano!! To je ono, Jerryk, bude se jmenovat Jerryk. Sice nevím proč a jak mě to napadlo, ale bude to tak. Jerryk.
Tak co, Jerryku, nebude ti vadit, jaké jsem vymyslel jméno?
Nu uvidíme...

Přišel jsem odpoledne jako vždy a hned spustil: „Ahoj, tak co, jakpak se máme? Víš, přemýšlel jsem o tom, jak ti budu říkat, jak tě budu volat, jestli to bude potřeba, musím tě přeci nějak oslovovat, co myslíš?“
„Víš, co kdybych ti říkal Jerryku, co ty na to?“
„Jerryk, není to hezké jméno?“
„Jerryku...“
„Jerryku, ahoj, pojď blíž, pojď sem, Jerryku!“ „Jerryku...“
Stál tam chudák a nevěděl. Musel si myslet, že jsem blázen. Naklonil hlavu a dál na mě koukal nevěřícným pohledem.
Už vypadal o mnoho lépe než poprvé. Přibral nějaké to kilo a konečně se mu začal vracet normální tvar těla. Pohyboval se mnohem více a snad se i lépe tvářil, pokud se to dalo posoudit. Choval se také už o něco méně bázlivě, čerstvou vodu z misky začal chlemtat ještě než jsem odešel.
„Tak ahoj.“ „Ahoj Jerryku...“ Zvedl hlavu od misky a letmo se na mě podíval.
To je zvláštní, to nebude obyčejný pes, říkal jsem si v duchu. Vždyť... Ta srst, ten čumák a ten výraz... No úplný... Úplný vlk.
Doma jsem se tedy podíval na fotky vlků a zjistil, že bylo mnoho poddruhů, které dříve obývaly celý svět.
Ano, takhle nějak vypadá, jen ještě trošku přibrat a pořádně proběhnout, aby měl zase sílu... Achjo. No příště se podívám pořádně na jeho rysy a uvidíme.
Jo Jerryku, uvidíme.

A tak uplynul vlastně týden. Týden, co jsem chodil krmit cizího psa, polovlka nebo dokonce rovnou vlka, o kterém jsem vůbec nevěděl, jak se mohl octnout na takovém místě, kde byl. Muselo to ale pro něho být kruté, vůbec se nemůžu divit, jak se chová, jak se bojí.

Budík se rozeřval a probudil mě. Pondělí ráno. Už je to týden, co chodím za Jerrykem. Dneska se musím podívat pořádně, jak vypadá, jestli je to opravdu vlk, když se žádné psí rase nepodobá. Vstal jsem, nasnídal se, naskládal věci a jídlo pro sebe a pro Jerryka do tašky a vyrazil do školy. Pondělky byly vždycky dlouhé, až nekonečné.
Jak jsem seděl ve škole, čas od času se mi objevily myšlenky na odpoledne, na Jerryka a já přemýšlel co dál. Už je to týden, je evidentní, že nikoho nemá, že se o něho nikdo nestará. Když jsem to dostal už takhle daleko, tak teď už musím něco dělat, takhle to dál nejde a nechat ho tam také nemohu, sám se neobstará.
Škola konečně skončila a já se vydal už poosmé stejnou cestou na stejné místo. Jako pokaždé jsem byl poněkud nervózní, netušil jsem, co mě čeká, když vkročím do uličky a pak, když se podívám skrz vrata. Naštěstí i dneska bylo všechno v pořádku, snad i v lepším, než jsem čekal.
„Ahoj, Jerryku, dneska vypadáš dobře, už mnohem lépe.“
Podíval se na mě a bylo vidět, že už se tolik nebojí, přeci jen, byl to týden. Začal jsem zkoumat jeho rysy a zjistil, že skutečně vypadá jako eurasijský vlk. Canis lupus lupus.
Ach, Jerryku, co budeme dělat...

To, že je vlk mě neodradilo, naopak. Vlci jsou moc chytří a to on byl. Když jsem si s ním povídal, díval se na mě, jako by mi rozuměl, nebo se o to aspoň úporně snažil. Už přibral na váze a bylo na něm vidět, že mu chybí pohyb. Klec byla moc malá.
Dlouho jsem uvažoval, co udělám, ale jednou to přijít muselo.
Prostě ho odtamtud odvedu jinam, co jinam, jednoduše k sobě domů.
Byla to bláznivá myšlenka, ale to bych nebyl já, kdybych to neviděl jako jediné východisko. Bude to zábava a hlavně to bude poučné. Teda samozřejmě pokud někde nebude chyba, ale to ne.
Stačí chtít, věřit si a pak jde s trochou štěstí všechno. To štěstí totiž přijde samo, stačí jen chtít ho vidět.
Naplánoval jsem tu loupež na pátek. Bylo jasné, že se musí připravit a naplánovat hodně věcí. Nějak se musím k němu dostat, uklidnit ho a nejspíše na vodítku ho odvést domů. A musím počítat s extrémními situacemi, to je vše. Doma pak bude další problém, rodinní příslušníci. Budu ho muset s nimi seznámit a to tak, aby se nestal nějaký malér. Nejlépe, když přijdu domů první, snad to vyjde.
Během týdne jsem u něho trávil více času. Povídal jsem mu, co hodlám udělat a doufal, že vycítí vážnost situace.
Musel jsem si ho také získat na svoji stranu, aby vůbec v pátek se mnou chtěl jít.

Pátek nadešel. Do tašky jsem navíc přibalil ještě obrovské kleště na zámky a nové vodítko a obojek, co jsem koupil během týdne. Doufal jsem, že ho udržím, kdyby se lekl a chtěl utíkat. Naštěstí snad nebude mít ještě tak silné nohy.
Zabočil jsem do opuštěné uličky. Tak, dneska je to naposledy, říkal jsem si a šel kolem zatlučených oken a zarezlých vrat. U posledních jsem se zastavil, za nimi už čekal Jerryk. Čekal a tvářil se napjatě, jako by cítil výjimečnost dneška, stejně jako já. Nejprve jsem mu dal část jídla a vody a konejšivě mu povídal, aby se uklidnil. Pak jsem vytáhl vodítko a kleště. Vodítko jsem mu dal zatím očichat.
„Tak Jerryku, jdeme na to.“
Kleště jsem vrazil kolem rezavého zámku a silou ho prostě uštípl. Šlo to snadněji než jsem předpokládal. Jerryk se postavil kousek dál, jako by mi četl myšlenky a díval se, jak zámek vyndávám a pomalu otvírám vrzající vrata.
Vešel jsem opatrně dovnitř s vodítkem v ruce a mluvil na něho: „Tak to bychom měli, nezlobíš se na mě, Jerryku?“ „Neboj se, všechno bude dobré.“ „Jerryku...“
Místo toho, aby se na mě v panice vrhl, čehož jsem se trochu obával, naopak popošel dozadu do rohu a přitom se na mě díval.
Přistoupil jsem k němu blíž.
„Tak jsem tady, Jerryku.“ Jemně jsem mu položil ruku na špinavá záda. Snad to pochopí.
Ani se nepohnul. Vzal jsem tedy vodítko a obojek mu upnul kolem krku. Stál a držel. Díval se dopředu, do prázdna.
„Tak, Jerryku, můžeme jít,“ řekl jsem a podíval se mu do očí. On sebou cukl a podíval se též.
Vydal jsem se k vratům a došel až mezi veřeje, než se vodítko napnulo. Podíval jsem se za sebe. On tam stál a civěl pro změnu do země.
„Jerryku?“ „Jerryku, no tak... Jerryku, pojď!“
A pak se pohnul. Popošel směrem ke mně a zastavil se kousek za mnou. Úžasné. Nevěřil jsem.
„Jerryku, pojď, my to zvládneme!“
Sesbíral jsem věci, včetně Jerrykových misek, sklidil vše do tašky a vrata znovu zavřel.
„Jerryku, můžeme!“
A tak jsme vyrazili. Celou cestu šel kousek za mnou a díval se jen dopředu, nic v okolí ho nezajímalo. Měli jsme štěstí, nepotkali žádné psy a nakonec ani žádného člověka. Okrajové uličky, kterými jsme úmyslně šli, byly opuštěné, jak jsem doufal.
„Tak, tady to je, Jerryku, jsme doma,“ řekl jsem tiše a otevřel branku. Trochu se zasekl, branka mu asi připomněla vrata jeho někdejšího bydliště. „Jerryku, neboj...“
Pak se odhodlal a rychle prošel brankou. Přes dvůr šel už vedle mě, což mě potěšilo. „Jerryku, já věděl, že to zvládneme!“
Vchodové dveře byly zamčené. „Super, a dokonce na dva západy, jsme tu sami, Jerryku.“ Vešli jsme do předsíně a já opět zamkl.
„Tak a doufám, že tak hodinu ještě nikdo nepřijde, máme moc práce.“ „Víš, Jerryku, to jsem ti ještě neřekl, ale musíme... Musíme se jít vykoupat.“ Nic nedal najevo, jen odevzdaně šel vstříc neznámému.
Provedl jsem ho chodbou rovnou do koupelny a odložil věci. „Víš, Jerryku, jak budeš vypadat krásně až budeš vykoupaný a čistý?“ „Tak hop tam,“ ukázal jsem na vanu.
Nechápal.
No dobře, tak jinak, nebudu naivní... Stoupl jsem si oblečený do vany a sprchou si umyl ruce tak, aby to viděl. Koukal na mě a jen naklonil nevěřícně hlavu.
„Tak pojď, hop, Jerryku můj...“ Vylezl jsem, vzal ho oběma rukama a opatrně posadil do vany. Moc se mu to asi nelíbilo, ale nebouřil se. Pustil jsem před něho proud vody ze sprchy, on couvl. Chvíli jsem počkal. „Jerryku...“ Náhle se však osmělil a vyplázl do proudu vody jazyk a chlemtal vodu až si namočil celý čumák. Pak už jsem se nebál a sprchou ho namočil celého, až z něho tekly proudy hnědé, špinavé vody.
Když byl mokrý, jeho vlčí rysy byly ještě znatelnější, už jsem nepochyboval. Canis lupus.
„Tak, Jerryku, a teď šampón,“ řekl jsem vesele a nalil mu na hřbet požehnaně drahého psího šampónu, zasloužil si ho.
Pevně stál a držel, když jsem šampón roztíral na celé jeho tělo. „Tak zvedni tlapku a druhou, neboj se...“
Nakonec jsem ho celého znovu pořádně opláchl a začal sušit ručníkem. To už byl doopravdy mimo.
„Co je to ručník? Normálně se oklepu a jsem suchý, ne? Tak, co to vymýšlíš člověče?“
„Jerryku, už to bude, ještě tlapku a druhou...“ Jemně sebou zavrtěl a podíval se na mě, jakoby se ptal: „Hotovo?“
„Hotovo, Jerryku.“ „Pojď ven, to už zvládneš sám, ne?“
Nakonec jsem mu musel přeci jen trochu pomoci, neměl ještě takovou sílu.
Zavedl jsem ho do svého pokoje, který byl hned vedle koupelny a vzal fén, abych ho usušil úplně. Jeho srst se začala načechrávat a hned vypadal o mnoho lépe.
„Jerryku, budeš nádherný,“ řekl jsem a on jen stál a ucukával ušima před proudem teplého vzduchu z fénu. Když byl suchý, vzal jsem psí hřeben a opatrně zkusil, co bude říkat na tohle. Podíval se na mě a zase se odvrátil. Pokračoval jsem až měl celý hřbet rozčesaný. Když bylo hotovo, šel jsem odložit hřeben a podíval se na něho z dálky, byl k nepoznání. Vypadal neuvěřitelně nádherně. Tak, jak vypadají jenom vlci.
„Jerryku, já tě nepoznávám. Teď vypadáš konečně tak, jak máš, Jerryku, dokázali jsme to!“

Čas utíkal a blížila se doba, kdy se budou vracet ostatní obyvatelé domu. To bude to nejtěžší, říkal jsem si, ale plán už jsem měl.

Šli jsme ven na dvůr, tentokrát už bez vodítka.
Zůstal však bojácně stát ve dveřích a koukal na mě, jak odcházím na konec dvora. Byli jsme od sebe pět metrů. „Jerryku, ke mně.“ Nic. „Jerryku, ke mně!“ Nic.
Nebuď naivní, jak může vědět, co po něm chceš?
Doufal jsem, že ho aspoň něco naučím hned, ale věděl jsem, že s vlky je to těžké.
„Jerryku, pojď sem,“ zavolal jsem na něho klidně a naznačil rukama, že si dožaduji jeho pozornost.
Teď již přišel. Neuvěřitelné.
„Jerryku, jsi skvělý!“
Když jsem řekl „ke mně“ ani se nehnul, ale na „pojď sem“ reagoval okamžitě. Asi si pamatoval, jak jsem to řekl úplně poprvé, co jsme se viděli. Zvláštní.
Sklonil jsem se k němu a podrbal ho na zádech. Díval se nechápavě, ale držel. „Co to znamená, drbání?“
Napadlo mě, že by bylo dobré si s ním hrát, nějak mu udělat radost, pokud by to pochopil. Vzal jsem míček, tenisák, a ukázal mu ho. Koukal vyjeveně a nevěděl. Chtěl jsem, aby ho očichal. Pak jsem ho hodil směrem ke dveřím. „Jerryku, podívej, běž za ním!“ Podíval se tam úskokem a hned se zase tázavě otočil na mě. „Co to mělo znamenat? Proč jsi tu věc odhodil, když jsi mi ji ukazoval, ty mě už nemáš rád?“
Začal couvat.
„Jerryku, co je?“ „Co děláš, co se stalo?“ „Dívej, míček, běž pro něj, no tak, pojď si hrát,“ řekl jsem naléhavě a ukázal na míček. Podíval se tam zase jen úskokem a nepřestal couvat. Vstal jsem a chystal se jít za ním. „Jerryku, co to...? Ne... Jerryku!“
Otočil se a dal se do běhu, co mu jen nohy dovolily. „Jerryku počkej!“ „Jerryku...“
Přeběhl dvorek, vzal míček do tlamy a zmizel v domě.
„Jerryku, jak to!?“
Jen pomalu mi docházelo, co se stalo. Něco bylo špatně a on zpanikařil. Ten míček, neměl jsem ho házet pryč a pak na něho naléhat, nemohl vědět, co to znamená, nemohl vědět, co chci, že si chci hrát. Ach, Jerryku...
Sebral jsem se a běžel do domu za ním.
Na chodbě jsem se zarazil. Kde může být, vždyť to tu nezná.
Něco se ozvalo z koupelny, a tak jsem šel rovnou tam. Rozsvítil jsem a uviděl Jerryka. Stál ve vaně a koukal střídavě na mě a na míček, co měl pod sebou.
„Jerryku, promiň... Jerryku,“ řekl jsem konejšivě a co nejklidněji, jak jsem svedl, ač klidný jsem nebyl.
Nesmím ztratit jeho přízeň.
Sedl jsem si k vaně, opatrně natáhl ruku přes okraj a položil mu jemně dlaň na záda. Doufal jsem, že to pochopí.
Ztuhl. Chvíli koukal dopředu a pak otočil hlavou a podíval se mi do očí. „Jerryku, to bude dobré, no tak, uklidni se, neboj se mě, Jerryku,“ povídal jsem mu vemlouvavě.
Za chvilku na něm bylo vidět, že už je klidný, naštěstí.
Jemně jsem ho poplácal po zádech a pomohl mu z vany.
V panice tam skočil jako na jediné místo, co už znal a teď ho z toho musely akorát bolet necvičené nohy. Když jsem mu otevřel dveře pokoje, došel do prostředka a svalil se na bok na koberec, natáhl se a zavřel oči.
Díval jsem se na něho, ještě na něm bylo vidět, že je hubený, bylo to teprve necelých čtrnáct dnů. Sedl jsem si k němu a lehce ho začal hladit po boku. Oči měl stále zavřené, nic nedal najevo. Měl nádhernou srst, hebkou a huňatou. Když jsem se díval na jeho chlupy zblízka, bylo vidět, že má skoro každý jinou barvu, od světlehnědé až po tmavě hnědou až černou, přičemž tmavší nebo světlejší místa na jeho srsti byla způsobena četností tmavších, či světlejších chlupů. Byl nádherný. Už dlouho jsem chtěl psa, ale nevěděl jakou rasu, žádná se mi nelíbila. Teď už vím proč. Každý pes je přešlechtěný vlk a vlk je nejkrásnější, tedy aspoň podle mě.
Ach, Jerryku...
Když jsem s probíráním v jeho srsti přešel až k hlavě a uším, už se mu to tak nelíbilo. Odfoukl si nosem, otevřel oči, zvedl se, postavil na nohy a podíval se tázavě na mě.
„Jerryku, je čas, musíme ven, každou chvíli někdo přijde.“
Opět jsme šli na dvůr, tentokrát ale s vodítkem a obojkem, který si kolem krku kupodivu nechal bez protestů nasadit.
Pamatoval si, kdy ho měl naposledy...
Nechtěl jsem riskovat paniku, když nepřipraven spatří člověka, jak se dobývá brankou k nám na dvůr.
Sedl jsem si na staré proutěné křeslo, co stálo u domu naproti vchodu, a čekal, až přijde první člověk. Jerryk chvíli obcházel křeslo a pak zůstal stát naproti mně. „Jerryku, posaď se, nemusíš tu stát, sedni si, Jerryku...“ Koukal na mě a čekal, jestli mu nějak srozumitelně vysvětlím, co mám na mysli. Usmál jsem se, vstal z křesla a jemně mu rukou vzadu na zádech chtěl naznačit, aby si sedl. Koukal na mě. „Jerryku, sedni si!“ Když se nepohnul, sedl jsem na zem vedle něho a slova opakoval.
To už fungovalo. „Jerryku, výborně!“ Řekl jsem nadšeně s úsměvem a pohladil ho po zádech. Podíval se na mě a jemně otevřel tlamu potěšením.
Konečně dal něco najevo, věřil jsem, že má stejnou radost jako já.

A pak jsem uslyšel branku. Někdo přišel. Neviděl jsem však kdo, branka byla za rohem domu. V mysli se mi zjevila ta nejhorší představa. Co když se Jerryk lekne a bude chtít utíkat? Co když se lekne příchozí a vyděsí jeho, nebo prostě když se stane cokoli špatně? Tolik možností řešení a jen jedna jediná je pro naši budoucnost schůdná. Nemohl jsem vědět, jak moc silné pouto se mezi mnou a Jerrykem za tu dobu vytvořilo, jestli mi dostatečně důvěřuje.
Musel pocítit můj neklid, viděl jsem jeho zježenou srst. Byl čas, připravit se na nejhorší. Pevně jsem sevřel vodítko, vstal, Jerryk taky, a šli jsme se ukázat.
„Ahoj!“
„Co...to...ahoj...kdo to je??“ Ptala se maminka překvapeně.
„To je Jerryk,“ řekl jsem radostně a ukázal na něho. K radosti důvod opravdu byl, protože moje hrůzné představy se nenaplnily ani v nejmenším.
Když jsme vyšli z poza rohu a uviděli příchozího, Jerryk se jakoby zasekl a zůstal stát na místě těsně vedle mě. Díval se na příchozího a pak přešlápl a ucouvl dozadu. Naštěstí zapůsobil tón slov a jejich přirozenost Jerryka uklidnila. Sehnul jsem se a položil mu dlaň na hřbet, stejně jako naposledy v koupelně, abych ho ujistil, že je vše v pořádku. Doufal jsem, že tomu rozumí.
„Aha...a...a odkud...jsi k němu přišel?“ Ptala se dál, teď už s úsměvem, zatímco Jerryk, koukal střídavě na mě a na ni.
„Víš, to je na dlouho, pak ti to povím celé, nevíš, kdy přijde babička?“
„To nevím, asi za chvilku.“
„Tak to jo, radši tady s ním počkám na všechny, aby je poznal takhle, je to lepší.“
„Tak já se převléknu, dám si něco k jídlu a pak si ho přijdu pořádně prohlédnout, je krásný,“ řekla ještě a vešla do domu.
„Jerryku, super, to zvládneme!“

A tak jsme čekali. Za chvilku přišla babička a celé předchozí se opakovalo, stejně jako když za pár minut přijel ještě táta. Jerryk byl s každým dalším příchozím člověkem o poznání klidnější a já byl v sedmém nebi. Seznámení s ostatními jsem počítal jako to nejkritičtější. Naštěstí vše dopadlo snad nejlépe, jak mohlo.
Ovšem tohle je stále jen začátek, dobrý, ale to, jak s dalšími lidmi bude vycházet ve skutečnosti ukáže až čas.

Večery skoro vždy trávím sám u počítače. Teď jsem sám však nebyl. Vedle židle, na které jsem seděl, ležel na koberci Jerryk a spal. Ani ťukání do klávesnice ho nerušilo. Pozdě večer se probral a šel se napít k misce, co jsem mu připravil.
Byl čas jít spát.
Nejprve jsem ho však musel vyvenčit, a tak jsme vyšli na zahradu. Byla sice tma, ale to nám nevadilo. Když měl za sebou, co potřeboval, šel jsem se umýt. Jerryk byl přitom všude se mnou.
Pak jsme vešli opět do pokoje a já se chystal jít spát. Zalezl jsem do postele a zhasl. Čekal jsem, že si Jerryk prostě lehne někam do pokoje, nebo k mojí posteli. To jsem se však mýlil.
Nejdřív jen tak chodil po pokoji, až se zastavil u postele a koukal na ni. Pak položil přední tlapky na okraj postele, podíval se ještě a nakonec se na ni vyhoupl celý.
„Ale, Jerryku, kam to jdeš.“ Řekl jsem se smíchem. On se jen podíval, jako by nic a složil svoje chlupaté tělo na volné místo na posteli vedle mě.
„Jerryku, to snad... Achjo...“
Spokojeně sebou zavrtěl a jal se usínat. Rozhodně nevypadal, že by byl ochoten si hledat jiné místo.
„Achjo... No dobře no, co mám s tebou dělat... Jenom sebou moc nevrť a ráno mě nezakousni, prosím tě.“ Řekl jsem trochu žertem a otočil se k němu zády s tím, že mi půlka postele stačí.
Ale usnout se mi nedařilo. Ono se usíná s hlavou plnou myšlenek a vedle vlka, co hřeje do zad.
Po několika minutách neúspěšného usínání jsem se musel otočit na druhou stranu. Nevěděl jsem, jestli už spí nebo ne, ale předpokládal jsem, že s usínáním nebude mít takové problémy jako já, i když poprvé po dlouhé době spí v úplně jiném prostředí.
I v tom přítmí byla vidět jeho nádherná srst, jakou mají jenom vlci. Neodolal jsem, vystrčil ruku z pod peřiny a jemně se dotkl jeho srsti. Byla nádherně hebká. Začal jsem ho lehce hladit po hřbetě. Nehýbal se, jen klidně dál oddychoval.
„Ach, Jerryku můj...“ Řekl jsem v duchu, nebo možná šeptem.
Jerryku, jsem tak rád, že jsem tě poznal, víš, jaká to byla náhoda, v životě bych nevěřil, že budu mít někdy psa, žádný se mi nelíbil, ale ty jsi jiný, ty nejsi pes, Jerryku, vlku můj, jsem rád, že tu jsi, všechno zvládneme, uvidíš.
Objal jsem ho a ležíc se sklonil a zabořil svůj obličej do jeho srsti tam, kde měl hlavu. Tekly mi slzy, nevěděl jsem proč, už hodně let mě nic nepřivedlo k slzám... Slzám štěstí.
„Jerryku...“
Trochu se pohnul a tiše zakňučel.
Kéž by uměl mluvit, určitě by věděl, co říct lépe než já...
Jerryku...